Přišlo info o nakládce. Budou to svitky v Alceloru ve Francii. Kousek od přístavu.
Parťák tam byl, já ještě ne. Je tam takové pravidlo:
- Mít u sebe papíry z proškolení a firmou a řidičem podepsány (bez toho nebude provedena nakládka)
- · Kompletní bezpečnostní/ochranná výbava (přilba s páskem proti spadnutí z hlavy, ochranné brýle, montérková kombinéza – nebo dlouhé nohavice a rukávy, vesta, boty z ocelovou špičkou, pracovní ochranné rukavice). Cokoli chybí = zákaz pro daného řidiče nebo firmu + pokuta cca. 300 € Vše se tam kontroluje.
- · Kurty, trny do koryta, protiskluzové gumy do koryta (pásy přes něj v jednom kuse).
- · Vjezd na nakládku může pouze a jen jeden řidič. Pokud je přítomen „cestující“ – partnerka, milenka dítě pes … Špatně. Musí zůstat před vjezdem do areálu firmy. Je tam automat na kafe a sprcha s toaletou. Nesmí se nikde jinde pohybovat bez ochranných prostředků! A již na nahlášení a zaregistrování nakládky je nutno to to mít na sobě. A to i přesto, že nejsem v areálu za branou. Uvnitř areálu již neexistuje vystoupit z kabiny a to to nemít na sobě!
Tak parťák mi říká, je to na tobě. Já už tady kdysi byl, ale ty se učíš. Tak ať nejsi vystresovaný, když pojedeš sám. Tak se neboj a vše s klidnou hlavou – vše pomalu, z rozmyslem a v klidu dělej. Nestresuj a nezmatkuj. To zvládneš. Inu, dal jsem se na boj, tak musím bojovat. Vzhůru tedy do boje a k „výškám“. Tak jsem se nahlásil a nastal první „problém“ – neznal jsem spedici, přes kterou to je a frantík co tam sedí. Zarputile odmítá se bavit anglicky, parťák naň německy a i turecky… Nic. Tedy dedukujme, co asi chce že. Nejsme sami, i Francouz co tam byl spolu z Rumunem netušili to to. Za okamžik jsem již říkal „plynulou“ francouzštinou danou spedici. Dostal jsem kódový list nakládky a než dojdu sám, do kabiny auta. Už svítí na tabuli u vjezdu můj kód nakládky (př. E 123). Tak tedy jedu. Jedu na mou první nakládku svitku, kde budu sám kurtovat náklad, shrnovat návěs atd. Přiznám se, že to „poprvé“ bylo krapet stresující. Pořád jsem se uklidňoval, že to zvládnu. Zvládli to jiní, tak proč ne já? Najíždím na váhu, kde se mi vytiskne vážní lístek po načtení kódového listu nakládky. Objedu halu podle plánku a dorazím na další parkoviště. Chvíli sedím a čekám, co že se asi bude dít. Nic. Tak vyskočím z kabiny a jdu to zkusit se zase nahlásit. Správně jsem dedukoval a nahlásil jsem se správně. Tak jsem si na parkovišti otevřel vrata a zajistil. To již na další světelné ceduli svítí moje info: kód nakládky, číslo haly, číslo rampy (E 123 P31 4). Fajn tak si najedu a začnu hezky couvat do haly, kde jsou vrata. Vrata se otevírají na čidlo. Nutno nacouvat pomalu co nejblíže a samy se otevřou. To jsem nevěděl a nacouval asi cca. 3 – 4m od nich. Ano správně, neotevřely se. Chvíli čekám a nic se neděje. Vyskočím a jdu se podívat, co že se nic neděje. Murphyho zákon ale pořád pracuje jak má a tedy co já zjišťuji, co že se nic neděje. Otevírají se vnitřní automatická vrata a pomalu vyjíždí tahač z nákladem. Tedy urychleně peláším do kabiny vyklidit výjezdovou cestu a nechávám to tam. Zase se jdu zeptat do kanceláře, proč se mi vrata neotevřou – vidím, že fungují. Nejsou tedy pokažené a chyba bude jinde. U mne. Mladá paní, slečna zase mluví jen francouzsky, nikoli anglicky. Mi nejdříve říká a následně pomalu gestikuluje, co že asi mám „spáchat“. Najet co nejblíže k vratům a ty se automaticky otevřou. Já si v duchu říkám, že jsem trouba a mněl to zkusit najet blíže. Inu poprvé to je divoké no. A dívám se, jak to vypadá přes dveře za vraty. Vidím prosklenou cestu z dalšími vraty a místem na 1 ½ auta. Tedy jdu na to říkám si. Musí to být značka ideál, neb vidím, že dotyčná mne sleduje a tedy musím couvat perfektně. A neudělat si ostudu – byla pohledná, co si budeme namlouvat a nechci vypadat jako trouba. Tak jdu na to a zařazuji voličem želvu na couvání. A poučen z dřívějších nezdarů pomalu a podle sebe (tedy podle zrcátek) couvám. Nepřetáčím si to a opatrně tak to rovně couvám až k vratům. Vrata se otevírají a já pomalu vjíždím do haly. Jedny vrata se zavírají a druhá zase otevírají. Tady zjišťuji jednu „menší problematickou“ věc. Oproti venku je v hale tma či temněji a přes stěny, které jsou průhledné svítí slunce. A tedy nejde moc vidět kam couvám. To mne moc neuklidnilo. Dívám se z okna a snažím se zjistit kde je daná rampa (č.4). A pomalu vjíždím do haly. Zjišťuji že je na opačné straně než jsem čekal a tedy musím to zlomit na opačnou stranu. Najíždím si a již na správnou stranu a místo couvám. A na podruhé hezky pomalu najíždím k rampě. Hezky akorát na prostředek a aby bylo vidět, že vím co dělám – auto kolmo z návěsem k rampě, kola rovně. Prostě a jasně dařilo se. To ale mnělo skončit. Teď bylo nutno shrnout střechu – svitek/svitky jsou nakládány z jeřábu. Nadzvedám nejdříve střechu. To šlo dobře. Ha, beru do ruky tyčku a potahuji za lanko. To by mělo odjistit zajišťovací kolíčky a střecha by měla jít shrnout, měla. Záměrně říkám měla. Nešla a celkem urputně mi vzdorovala. Po „menším přemlouváním“ tyčkou a hromadě peprných souvětí si dala říci levá západka. Pravá, ale pořád vzdoruje a tudíž střecha nejde shrnout. Mezitím asi uběhlo cca. 10 – 15 min a já pořád „přemlouvám“ ten kolíček co zajišťuje střechu. Jeřábník již také čeká se svitkem, zda můj „boj“ bude úspěšný a kdy. Ano, konečně se podařilo a kolíček upustil od vzdoru a střecha se pomalu pod mým vedením shrnuje. Tuším ale zradu. Správně, ta přichází a střecha se zadrhne a nechce se dále shrnout. Po asi 2 – 3 m. Tak zase se dám do přemlouvání a nakonec se mi konečně střecha je připravená – shrnutá. A můžu být naložen. Tak zase další zkušenost. A posléze již naložení dvou svitků, bylo dílem okamžiku. Teď nastala ta pravá „sranda“ – zajistit kurtami svitky. Už jsem byl poučen jak je zajistit a tak jen zajištění mi trvalo chvilku. Dorval jsem, co to šlo kurty a honem pro papíry. Tady nastal zlom, změna směn a tedy nemilé čekání než se „rozhoupou“ k práci. Beru papíry a hrnu se k autu. Vyjíždím z haly a mířím k bráně. Po menším bloudění, nalézám správnou bránu a najíždím na váhu. A již jsem zase s parťákem. Dostáváme zbylé papíry a již vyjíždíme z „místa činu“.
Zvládl jsem to. Hurá. Tak jsem nabyl trochu jistoty a důvěru v sebe. To je nanejvíc důležité.
Jsem tomu rád, že vše tak klaplo, jak mělo.