Jak jsem přišel na novou cestu a poučku

Tak jsem zažil a za sebou mám výživný den - a tak krásný den to tehdy mohl být.

Začalo to už tím, jak jsme se probudili po pauze a kobra-navigátor  se mne ptá(parťák co mne učí a já s ním nyní jezdím). Kudy si chceš dát Paříž? Z zprava nebo z leva (směr od severu na jih). Totiž aby bylo hned jasno, Paříž má několik okruhů (popsáno směrem od severu na jih).

Levá strana

Velký – kterému se říká N104

Vnitřní – to je po dálnici A86

Centrální – periferique (vede centrem města)

Pravá strana

 Nemá jednolitý okruh, ale musí se projet na jih přes několik dálnic (A12, A13, A14). A také se dá projet okrajovou částí Paříže. To znají, ale jen zkušení řidiči anebo bloudilové (jako já).

Inu a já bloud naivní jsem nic chytřejšího nevymyslel než, že pojedu Paříží pravou stranou. No, nápad to byl báječný - to zase jako ano.

Tak jsem se tedy do toho pustil a najel na pravou stranu. Po chvilce mi bylo hned jasné, že opravdu to nápad byl přímo dokonalý. Několik uběhnuvších okamžiků se také i tramvaje objevily. Si pro sebe kobra-navigátor jen tak mimoděk tiše pronesl: „Hm ... tak tady, jsem taky ještě nebyl. Hm, dobrý no. Ale ty tramvaje nejsou moc fajn ...“

Konstatoval či pronesl jsem jednu zásadní myšlenku (a na tu jsem přišel kupodivu sám, instruktor byl potěšen tím to mým počinem):

Pro sebe jsem začal mumlat věty pořád dokola:

        1.)      Držet stopu stůj co stůj (svůj pruh, byť byl úzký a je třeba být velmi obezřetný na okolní provoz)

        2.)      Tvářit se, že vím kudy jedu. Neboť právě tudy jsem vždy chtěl jet (řidič se tak musí tvářit – je to přec profík co přesně ví co dělá a kam jede)

        3.)      Usmívat se a tvářit se na pohodu. Nikoliv vyděšeně (minimálně to působí profesionálně)

        4.)      Nestresovat a vše v klidu Angličana (s chladnou hlavou jde vše lépe)

Předjela nás kolona policejních dodávek od francouzské složky četnictva - Gendarmerie. Neboť to byla velmi zajímavá čtvrť Paříže. Můj myšlenkový tok pak, přerušila kobra-navigátor svou poznámkou: „… drž se jich, aspoň budeme v centru dění …“. Byla to kolona osmi policejních dodávek a měl jsem se této kolony držet . Kdy před tím na křižovatce jak jsem stál na červené, jsem byl poprvé instruován – zamkni kabinu, až příště tudy pojedeš sám. Člověk se hned cítí líp, když je v bezpečí.

Hned mne současný stav silně uklidnil a já se zeptal: „... byl jsi tu už někdy?“

Odpovědí mi bylo: „… Jo, tady jo v Paříži. Když jedu tou pravou stranou, tak jedu vždy jinak .“

Zase jsem byl o kousek klidnější. Člověk hned je rád, když ten druhý ví kde je. A jen jsem se ještě zeptal (asi mi to hned nedošlo): „... hele a víš, kudy jedeme? ...“

Tato odpověď mne zcela uklidnila: „... ano. Vím, kam směřujme. Jen nějaký čas, už netuším kde jsme.“ Hned jsem se cítil lépe.

Načeš  jsem se pořád držel hlavní silnice a i přibližného směru. Kupodivu byl správný. Jen se ty obrazy, co probíhaly před kabinou změnily na velmi zajímavé - chodník lemující silnici, se pomalu měnil v korzo. To pak na pěší zónu atd. Naštěstí jsme těsně před ní, odbočily jinam. Tím to jsem se pomalu vymotal z okrajového centra, na okraj Paříže. Zase jsem se projel, kolem zámeckého parku a vzdáleně na malý okamžik zahlídl také zámek ve Versailles. A stálo to za tu zkušenost. Vidět na páru malých milisekund, ten zámek ve Versailles bylo super. Škoda že jsem nemohl fotit, moc škoda. Tak jsem najel na dálnici a pokračoval směle v krasojízdě. Nu a jak si tak hezky jedu po dálnici a spokojený sám sebou, že Paříž mám za sebou. Se spící a spokojenou kobrou za zády. Byl jsem nadšený, že jsem projel pravou stranu pařížského okruhu. Pomalu se snažím dostat na "běžný tep" , nikoli tep před infarktem. Ten jsem měl ve hvězdných výšinách při jízdě tou to cestou. Nakonec to dopadlo dobře, já si to projel "na pohodu". Opravdu to byl dobrý nápad a zajisté to příště pojedu tou samou cestou - Paříž z zprava.

Poučka další a zcela zásadní:

Nevím-li kudy, vždy jedu rovně pokud mohu. Opatrně, ale nikam jinam neodbočuji. Získám chvilku na promyšlení kudy a jak dále.

Tedy jsem jel zase 101 novou cestou. Neboť Paříž, se z zprava dá projet na 100 a 1 cestu. Tou jsem právě já jel.

Předjelo mne jakési modré auto co najednou zapnulo modré majáky. Tím to krokem jsem byl vyrušen z bohulibé blaženosti. Tušíte zcela správně, byla to francouzská složka četnictva - Gendarmerie. V duchu si probírám co bych jako mohl zmastit. Jako v Paříži zajisté nic (to je jasný, byl jsem pod dohledem), ale nyní? Netuším, 561 je na pohodu, rychlost také i světla svítí – tedy zatím nemám obavy. Co by to tak jako mohlo být? Probíhám myšlenkami a jen tak mimoděk si přehodím bezpečnostní pás, co kdyby náhodou.

Ano, už je to tu a stáhli mne na pumpu, kde mi uniformovaný četník něco říká. Samo sebou, že česky neumí což je velmi divné tady ve Francii a plynnou francouzštinou mi něco vysvětluje. To, že mne pozdravil jsem pochopil hned, co dále už ne. Já mu slušně a plynulou mluvou odpověděl ( jedním z mála slovíček, co umím - a i přízvuk mám nacvičený od Provence). Netrvalo ale zas tak dlouho a já rychle pochopil co mi říká. Ano, byl to bezpečnostní pás - nezapnutý. Policista – četník mne jen tak mimoděk poradil, že se mohu normálně a beze strachu zapnout. A tato jeho poučka či rada, mne stála 90éček.

Kobra mi podává ruku a slovy: „… tak vítej v klubu …“, hned jsem si vzpomněl na jeho slova.

Šetři na pokuty.

• Předchozí
• Další